Stana Laurela a Olivera Hardyho svedla spolu dohromady nehoda s jehněčí kýtou. Jak Stan vylíčil roku 1959 americkému novináři, měl pro studio Hala Roucha režírovat film Žena za každou cenu“ (Get´Em Young), do kterého byl obsazen Hardy. Ten si však tři dny před natáčením způsobil popáleniny 3. stupně, když vytahoval jehněčí kýtu z trouby a vylil si při tom všechen omastek na paži. Musel do nemocnice a filmování se nemohl zúčastnit. Rouch přesvědčil Laurela, aby převzal Hardyho roli. Luarel roli přepsal pro sebe a objevil se zas před kamarou. Rouchovi se film velmi líbil a tak ho požádal, aby si sám napsal roli do příštího filmu. To už byl Hardy v pořádku a tak mohli spolu s Laurelem natočit své první filmy. V těchto filmech nebyli ještě jako spřažená filmová dvojce. Hlavní hvězdou byl většinou James Finlayson. Dvojce Laurel & Hardy tedy nikdy nebyla vykonstruovanou a vykalkulovanou spoluprácí, ani výsledkem svědomitého plánování. Šlo o přirozený kontrast, kterému oba komici dopomohli svými zkušenostmi z předchozích filmů, ze kterých si každý přinesl svůj charakterový typ. Brzy dostávalo Rouchovo studio tázavé dopisy od nadšených diváků, ve kterých se ptali na ty dva ve druhé řadě. A tak už roku 1927 změnil Hal Rouch titul série z „All Star Comedies“ na „Laurel and Hardy Comedies“. Prvním skutečným velkým filmem Laurela & Hardyho je „Filípek na návštěvě“ z roku 1927, dodnes velmi známý díky jeho přijetí do filmové kompilace „Laurel & Hardy“ (Laurel and Hardy´s Laughing Twenties) z roku 1965.
Od roku 1928 točili Laurel & Hardy v Rouchově studiu filmy pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer, která jejich krátké grotesky uváděla před vlastními celovečerními filmy.
V těchto letech (1927/28) vznikla spousta filmů L&H, které jsou dodnes považovány za vzory filmové grotesky. Jako např. film s největší dortovou bitvou v dějinách kinematografie „Smetanová revoluce“ (1927), na který s dojetím vzpomíná Henry Miller ve své sbírce esejí „The Cosmological Eye“ a označuje jej za „…největší komický film, který byl kdy natočen, protože rozšířil bitvu s dorty na apotézu“. Řečí čísel bylo na tuto scénu spotřebováno 4000 dortů, 50 litrů šlehačky a skoro tuna pečiva.
Dalšími nezapomenutelnými filmy počátečního období jsou např. „Laurel & Hardy staví dům“ (1928), „Chechtavá nemoc“(1928) či film, který byl roku 1973 francouzskými filmovými publicisty označený za nejlepší film této dvoje „Zpropadení muzikanti“ (1928).
Filmy Laurela & Hardyho byly vždy dílem kolektivu. Každý z filmového štábu mohl přijít s nápadem a byl-li dobrý, tak jej realizovali. Laurel se většinou podílel na vzniku celého filmu, od námětu a scénáře až po konečné úpravy ve střižně. Hardy naopak tyto práce neměl vůbec rád a vyhýbal se jim.
V roce 1927, kdy se utvořila dvojce Laurel & Hardy, se poprvé objevil zvukový film. Zatímco jiní herečtí kolegové přicházeli o práci, Laurel & Hardy se s tímto přechodem vyrovnali bez problémů. Roku 1928 natočili jedenáct krátkých filmů, 1929 čtrnáct, 1930 osm krátkých a jeden celovečerní. Některé filmy té doby byly točeny ve dvou verzích – zvukové a bez zvuku – a některé dokonce ještě ve zvukových verzích určených pro cizinu. A tak např. film „Jeden dobrý skutek“ byl Olliem a Stanem nadabován kromě angličtiny ještě německy, italsky, španělsky a francouzsky.
Dvojce se také snažila dosáhnout úspěchu na poli parodie, se kterou udělal zkušenost už Stan v počátcích své sólové dráhy. K takovým dílům patří „Laurel & Hardy za mřížemi“(1931) či „Fra Diavolo“(1933), film, kterého si Laurel později cenil ze společné spolupráce s Hardym nejvíce.
18. listopadu 1932 dostali Stan Laurel a Oliver Hardy cenu Americké filmové akademie Oscara za nejlepší film v nově utvořené kategorii „krátká komedie“ za svůj film „Stěhujeme piano“.
Laurel & Hardy natočili za svou kariéru přes 100 filmů a z toho víc než polovina byla úspěšná. Ve 40. letech ale jejich kariéra začala upadat. Hollywood na ně brzy zapomněl. Proto roku 1945 přijali nabídku na turné po anglických music hallech. Později turné proběhlo ještě po různých evropských zemích. Všude, kam přijeli, byli oslavováni jako největší filmové hvězdy. „Přitom jsme vlastně poslední dobrý film udělali ve třicátých letech“, říkal k tomu s dojetím Stan Laurel.
Naposledy se spolu Laurel & Hardy objevili před kamerou ve filmu „Laurel & Hardy zdědili ostrov“ natočeném roku 1950 ve Francii.
V Americe je znovuobjevilo nové médium: televize. Nová generace diváků byla nadšena a tak Hal Roach junior přišel s návrhem na natočení celé nové série filmů s Laurelem & Hardym. Ačkoli to Stan Laurel nejprve vytrvale odmítal, byla nakonec smlouva podepsána. Nikdy však nebyla naplněna, protože deset dnů před začátkem natáčení ranila Stana Laurela mrtvice. Zatímco se v následujících týdnech pomalu zotavoval, těžce onemocněl Oliver Hardy. Stižen několika záchvaty mrtvice 7. srpna 1957 Oliver Hardy zemřel. „Byl jako můj bratr“, řekl tehdy o svém filmovém kolegovi a partnerovi Stan Laurel. Smrt přítele ho zdrtila a zbytek života prožil v ústraní. Odmítl nabídku komika Jerryho Lewise, aby s ním točil, se slovy, že mu vůbec není do smíchu, vlastního ani hranného.
Stan Laurel dostal 17. dubna 1961 pamětního Oscara „za průkopnickou práci v oblasti komedie“.
23. února 1965, osm let po Hardym, Stan Laurel zemřel.