Peru

Základní údaje

Oficiální název: Peruánská republika
Hlavní město: Lima
Geografické členění: na západě je pobřežní rovina, k východu Andy, na východ vrchovina Montaňa obsahující východní podhůří And a horní Amazonii. Ekvádor je minimálně 3x větší než Česká republika.
Podnebí: tropické, při pobřeží pouštní
Nejvyšší bod:Huascarán 6768 m
Počet obyvatel: 23 mil.
Jazyk: španělština, kečuánština, ajmarština
Náboženství: katolíci 95 %.
Měna:1 sol

Hlavní město

Lima, ve španělštině se nazývá Ciudad de los Reyes("město králů"). Za časů španělských vícekrálů to bylo nejbohatší a největší město v Jižní Americe.

Kolem r. 900 př. Kr. se zde usadili předchůdci incké kultury. Inckou říši španělští dobyvatelé roku 1531 takřka úplně zničili. Na troskách inckých chrámů a paláců vystavěli Španělé své kostely. Už roku 1810 začala země usilovat o nezávislost, ale koloniální období zde skončilo teprve r. 1824. Od té doby vládly v Peru trvalé nepokoje. Ani vojenské diktatury, ani civilní vlády nedokázaly zvládnout domácí problémy (nevydařené zemědělské reformy, explozi obyvatel, vysokou nezaměstnanost, bytovou nouzi, obchod s drogami, vysokou zahraniční zadluženost, inflaci, vlny stávek, atd.).

Obyvatelstvo

Téměř polovinu Peruánců tvoří potomci Kečuů, Ajmarů a jiných indiánských kmenů. Dnes žijí většinou jako drobní rolníci na andských náhorních rovinách. Asi 4 % Peruánců jsou mesticové, 10 % běloši (ti ovládají klíčové hospodářské a politické pozice). Vylidňování venkova a koncentrace obyvatelstva ve městech vyvolaly katastrofální situaci v chudinských čtvrtích, kde lidé žijí bez základních hygienických potřeb. V sociální struktuře jsou velké rozdíly. Vyšší vrstva obyvatelstva žije v luxusních vilových čtvrtích v Limě.

Peruánské hospodářství

Peru je považováno za potenciálně bohatou zemi schopnou dalšího rozvoje. Má velké nerostné bohatství, mj. naleziště stříbra a mědi. K dolům v Cerro de Pasco postavili britští inženýři na konci 19. století nejvýše položenou železnici na světě. Těžbu ropy v pánvi Amazonky uspíšili Američané stavbou ropovodu vedoucího přes Kordillery. Pro zemědělství má vedle kaučukových, jutových, citrusových a kávových plantáží velký význam guáno (usazený trus mořských ptáků na suchém peruánském pobřeží). Rybářské flotily využívají velkého bohatství studeného Humboldtova proudu. Sardinkovité ančovičky se v továrnách na rybí moučku zpracovávají na krmivo pro dobytek. Když na začátku 16. století dosáhli evropští dobyvatelé Panamské šíje. Dozvěděli se od domorodých obyvatel o bájném a bohatém království, zvaném “El Dorado”, jehož vladaři jsou doslova zahrnuti zlatem. Existence tajemného El Dorada nebyla nikdy prokázána, ale když po něm Evropané pátrali, objevili obrovskou říši Inků a stopy po dalších, starších, etnicích a kulturách.
Na této stránce popisuji některé naše zkušenosti, ale i zajímavosti týkající se historie, nalezišť a přírodních krás Peru.

Začátek cesty

Z Ekvádoru jsme putovali dál do Peru. Hranice jsme si vybrali méně frekventované. Cestovali jsme společně s domorodci v dodávce. Na střeše byly uvázané kozy za přední i zadní kopyta. Mečely tak nešťastně, že nám jich bylo líto. Za hrozného řevu jsme dojeli do Suany. Cestou jsme viděli povodně. Zatopená pole i města. Projížděli jsme městečkem, kde křižovatka ležela pod vodou a další a další známky jakési živelné pohromy, které domorodci říkají “El Niňo” (malé dítě). Navštívili jsme město Piura založené Franciscem Pizarrem, dále muzeum Lambayec.

Muzeum Lambayec

V muzeu jsou uloženy některé předměty z hrobů nalezených v pobřežních údolích Piura a Lambayec. Archeologové hroby spojují se záhadnou kulturou Vicús z období kolem r. 700 n.l. Hroby leží ve značné hloubce, někdy až 45 stop pod povrchem země. Kromě mnoha nálezů nádherné keramiky obsahovaly vicúské hroby velké množství šperků a kovových předmětů. To dokazuje, že tento kmen se specializoval na zpracování kovů a že jeho produkce dosáhla v následujících stoletích vysoké řemeslné úrovně. Předměty jsou vyrobeny hlavně z bronzu, mědi nebo prosté slitiny zlata a mědi. Tuto tradici, která se zde udržela po mnoho staletí převzala celá severní pobřežní oblast. Byly zde nalezeny doklady i jiných vyspělých kultur. Po dobytí tohoto areálu Inky byli zlatníci donuceni pokračovat ve své práci pro vládce Cuska.
Velké množství předmětů nalezených nejen v této oblasti, zmizelo na černém trhu a v soukromých uměleckých sbírkách v Evropě a Americe, takže jedna cenná stránka předkolumbovské historie Peru byla navždy ztracena. Zde mluvím o tzv. “zlaté horečce”, která vypukla v únoru 1987 mezi obyvateli Sipánu, malé zemědělské vesničky v údolí Lambayec. Desítky rolníků začali přehrabávat vrstvy půdy nad starověkou plošinou z adobe (nepálené cihly z jílovité zeminy) ve snaze najít úlomky zlata, které tam mohla ztratit banda troufalých huaqueros (vykradačů hrobů). Pár dní předtím totiž zloději vydrancovali hrob významného muže z dávné kultury Moche. I přes rychlý zásah se místní policii podařilo zajistit jen malou část nádherné a neobvyklé kořisti lupičů.

U Trujilla na břehu Tichého oceánu je malá turistická vesnička Tucume, kde se dá strávit příjemných pár dní s výlety do okolí nebo mořskými radovánkami. Jedním z takových výletů mohou být pyramidy.
Pyramidy slunce a měsíce jsou chrámy kultury Moche

Huascarán

Chráněná krajinná oblast Huascarán s hlavním městem Huaráz ležícím uprostřed dvou horských pásem Cordilliera blanca a negra. V 70. Letech zde bylo silné zemětřesení, což způsobilo novou přestavbu města. Nic se nezachovalo z dřívější podoby. Navštívili jsme muzeum, kde jsou vystaveny fotografie původního kostela, kamenných soch kultury Chavín, apod. Ráno jsme po dlouhé cestě autobusem z pobřeží dorazili do studeného ranního Huarázu. Hned nám byl nabídnut výlet od majitele hotelu Churup, kde jsme se ubytovali.
V 8 hodin ráno tedy bez odpočinku jsme využili této nabídky a nastoupili do autobusu. Cesta vede přes horské pásmo Cordilliera Blanca. Strávili jsme další 4 hodiny v autobuse.

Archeologické naleziště Chavín

Naleziště leží v nadmořské výšce 3100 metrů v Callejon de Conchucos na východních svazích Cordillera Blanca. Tvoří je řada obřadních staveb ve tvaru U, postavených na jednotlivých terasách. Mají monolitické brány a plazas hundidas (zapuštěná patia – mohla pojmout až 500 osob). Na jednom z nich je umístěn obrovský kus kamene se sedmi prohlubněmi. Jejich význam bývá spojován s určováním vhodného období pro setbu, sklizeň , apod. Pomocí vody v jamkách a souhvězdí Orion, který se v různých úhlech odrážel ve vodě, kněží určovali nejvhodnější dny. Velmi zajímavé jsou podzemní chodby, do nichž archeologové situovali antropomorfní kamenné busty, které původně zdobili obřadní chrám na vnějších stěnách. Záhadné sochy jsou dokladem výrazného sochařského umění kultury Chavín. Zpodobňují postavy božstev. Chavínské umění se začalo rozvíjet kolem 900 př. n. l. V té době se stalo z Chavínu obrovské náboženské centrum, poutní místo a věštírna. Chavín začal upadat kolem r. 200 a jeho roli pravděpodobně převzalo Tiahuanaco.

Trek do oblasti Cordilliera Blanca – Santa Cruz

V Huarázu je mnoho příležitostí na zapůjčení vybavení nutného do hor. Půjčili jsme si stan a karimatku (4 USD na den). Je možné se přiblížit autobusem, čehož jsme využili. Jedno ráno jsme tedy začali naši cestu do horské oblasti. S nepříliš dobrým vybavením a jednoduchou mapou. Obyvatelé žijící v nízko položených oblastech hor nám byli dobrými rádci. Pokud jsme zrovna na někoho narazili, cesta nám byla celkem jasná. Po pravé ruce jsme tušili nejvyšší horu v Peru (6 768 m) – Nevado de Huascarán. Údolím mezi horami jsme stoupali k průrvě ve skalách, odkud bychom měli přejít do jiného údolí. Průchod mezi skalami nás čekal ve výšce 4 000 m. Přechod jsme si nechali na druhý den. Druhý den jsme se přiblížili po 10 hodinovém výstupu k našemu vrcholu. Celkem vyčerpaní po dlouhé chůzi náročným terénem, aniž jsme potkali jedinou živou duši, jsme nečekali to nejhorší nakonec. Poslední 2 hodiny jsme šplhali po skále za děsivé bouřky a silného deště. Jakoby nám hory chtěli ukázat svoji velikost, neporazitelnost a sílu. Hromy burácely a zvuk se odrážel ve skalách v několikanásobné síle. Vůbec jsme nečekali něco takového. Navíc nám nezbývalo příliš mnoho času do setmění. Nevěděli jsme, zda-li sestoupit zpět na příhodné místo nebo pokračovat ve výstupu. Když bouřka sílila, viděli jsme na vzdálenost několika metrů. Naštěstí jsme objevili pyramidky postavené z kamenů a domnívali se, že nám ukážou cestu. Náš úsudek byl správný, a tak jsme nesešli z cesty. Na konci cesty nás čekala odměna. Bouřka ustala. V té chvíli se před námi objevil průlez ve skále a před ním vytesané schody. Těžce jsme vystoupali nahoru. Pohled dolů do hlubokého údolí nám připadal strašně krásný. Vysvitlo slunce a zostřilo pohled na šestitisícové hory pokryté ledovcem, z něhož se zrovna valily proudy vody dolů do laguny zeleno modré barvy. Trochu jsme si vychutnali ten zvláštní moment. Poté jsme sestoupili po cestě dolů. Po 12 hodinové chůzi jsme si udělali polévku z říčky z ledovce a unavení usnuli v suchu ve stanu. Cesta dolů do prvního městečka nám trvala ještě dva dny, během nichž jsme nepotkali živou duši. Déšť rozvodnil řeku z ledovce, což nám způsobilo nesnáze na cestě. Nemohli jsme nikde přejít řeku. Dva mosty jsme nenašli a tak nám nezbylo nic jiného, než v jednom místě přebrodit široké koryto. Trek jsme zakončili několika hodinovým čekáním na autobus v prvním městečku. Žijí tam obyvatelé Kečua nemluvící španělsky. Pozorovali jsme se zájmem ženy, které vařily oběd na malém náměstíčku ve velikém kotli. Vše připravovaly na zemi, oblečené do tradičního oblečení se světle hnědými vysokými oválnými klobouky na hlavě a sukněmi několika vrstev. Když přijel autobus, rozloučili jsme se s nimi i s horami.

Kultura Paracas

Ještě tu stejnou noc jsme nastoupili do autobusu a nechali se přepravit přes Limu do Pisca. Pisco je oblast naleziště Paracasské kultury. Byly zde nalezeny stovky zachovalých mumií, pochovaných v pohřebištích. Pisco je 200 km jižně od Limy. Vyjímečně suché podnebí těchto regionů umožnilo, že se tak křehké a přírodní materiály, jako je bavlna, dokonale zachovaly. Nejkrásnější ukázky vysoce kvalitních a zářivě barevných výrobků pocházejí z pohřebišť právě kultury Paracas. Vypovídají o vysoké úrovni tkalcovské a umělecké tradice. Dochované bohatství kraje je umístěné v muzeu poblíž Pisca. Kultura Paracas se rozvíjela v letech 500 - 600 př. n. l.

Chráněná krajinná oblast – ostrovy Ballestas

Ideální místo pro studium ptáků, či podmořského života. Jsou tu nádherné, čisté a tiché laguny, kde s Vámi v blízkosti posedávají či poletují rackové, pelikáni, kormoráni, tuleni či obrovští kraby. Prohlídli jsme si jeden přístav a zjistili, jak bohaté je tamní pobřeží. Rybáři se odpoledne vraceli z celodenního lovu a hned v přístavu prodali vše. Zaměstnanci restaurací jsou největší odběratelé rybářů. Zásobují restaurace vším, co je možné na ohni připravit. Chobotnice, mušle, želvy, jiné větší či menší ryby jsou zde k dostání. Viděli jsme v přístavu mnoho pelikánů. Trpělivě čekali, co zůstane ležet na zemi nebo co upadne rybářům. Bylo nám líto těch krásných velkých ptáků, kteří byli na pokraji vyhladovění. Vlastně velký úsek pobřeží byl postižen řáděním El Niňo. Rozvodněné řeky vtékající do moře odnesly mnoho nečistot a způsobily to, že ryby odtáhly pryč. Na pobřeží jsme viděli mnoho mrtvých ryb i pelikánů. Byl to smutný pohled. Další den jsme si zaplatili motorovou loď. Z pláže Chaco se nechali zavést do rezervace tvořené ostrovy Ballestas. Zastavili jsme v blízkosti bílých skalnatých ostrovů, jež jsou pokryty vrstvou guany. Vrstvou ptačího trusu, který se ukládá po tisíce let. Tato metoda hnojení je známá již z předincké doby. Další místo, kde jsme zastavili byly ostrovy poseté množstvím tuleňů. Do angličtiny se překládají jako mořští lvi, což je výstižné pojmenování pro samce, neboť mají mohutnou hlavu s dlouhými vousy. Vůbec se nenechali rušit. Dalšími usedlíky na ostrovech byli Humboldtovi Penguini, malá roztomilá stvoření.

Nazca

Z této oblasti jsme dále pokračovali na jih do Nazcy. Důvodem návštěvy této oblasti mohou být archeologická naleziště kultury Nazca (vyvíjela se na pobřeží v letech 200 př.n.l – 700 n.l) nebo gigantické a záhadné symboly roztroušené v pouštích. My jsme využili možnosti jet se podívat na několik obrazců z kopce a vyhlídkové věže (mirador) stojící hned u silnice. Z věže jsou viditelné 3 podoby rukou, stromu a ještěrky. Silnice vedoucí z Nazci do Ici křižuje ještěrku. Ale i další obrazce jsou zničené. Destrukce byla způsobena přívalovými dešti.

Cusco

Cusco, ze kterého zbylo už jen pár památek, bylo nejslavnějším městem světa Inků. Původně to byla jen malá zemědělská vesnice, ležící v nadmořské výšce 3 090 metrů a trochu utlačená vysokými okolními horami, ale v krátké době vyrostla v hlavní město a stala se administrativním centrem celé říše. Město Cusco bylo považováno za jakýsi “pupek světa”, ke kterému vedly všechny cesty. V době španělské conquisty (dobytí) to bylo město plné náměstí, dlážděných cest, elegantních paláců a bylo vybaveno pozoruhodným systémem, který zásoboval vodou. Cusco je rozloženo mezi dvěma řekami a má tvar pumy, jednoho z totemových zvířat andských civilizací. Ve středu města bylo obřadní centrum, kde se konala shromáždění a významné rituály. Paláce Inků (vládnoucí rodina), sídla elity národa a chrámy byly seskupeny kolem dvou hlavních náměstí v samém srdci Cuska a vedly odsud čtyři silnice, které rozdělovaly inckou říši na čtyři části. Inkové byli považováni za syny a vtělení Boha slunce a Španělé jim říkali “Velké uši”, protože je měli od narození záměrně deformované jako znak urozenosti. Zápisy v kronikách udávají, že pokaždé, když na trůn nastoupil nový panovník, postavil si nový palác, který byl větší a přepychovější než ty předešlé. Z těchto staveb zbylo ovšem velmi málo. Po dobytí se v Cusku často využívaly zbytky inckých zdí a obrovských kamenných budov, takže dodnes můžeme obdivovat stavební techniky inckého lidu. Všechny paláce a obytné budovy byly pravoúhlé nebo polygonální, vybudované z velkých přitesaných kamenných bloků, které do sebe zapadaly tak přesně, že nebylo zapotřebí žádného spojovacího materiálu. Nejnavštěvovanější je klášter Santo Domingo, jehož základy jsou pozůstatky velkolepé posvátné budovy ve středu města. Budovou byla Coricancha (význam v jazyce kečua: cori znamená zlato a kancha obehnaný zdí). Chrám, určený k uctívání všech bohů a hvězd. Chrámové zdi byly skutečně obloženy zlatou fólií a uvnitř byla zahrada plná soch, rostlin a zvířat, rovněž obložených zlatem. Tato slavná a přepychová stavba byla v roce 1534 zničena a oloupena o své poklady Pizarrovými muži.
Další zajímavost v okolí:
Sacsayhuaman – chrámová pevnost, ležící na návrší nad městem Cusco. Mohutná pevnost byla pravděpodobně vybudována na troskách mnohem starší stavby, jejíž původ je neznámý. Tři na sebe položené plošiny dosahují výšky 18 metrů a stojí na nich trojitá ozubená zeď z velkých žulových bloků. Jeden z těchto bloků je vysoký přes 7,5 metrů a váží víc než 350 tun.

Machu Picchu
Machu Picchu
Zříceniny leží 113 km od Cuska v nadmořské výšce téměř 3 000 metrů mezi dvěma horskými štíty. Jsou postavené uprostřed bujné vegetace, vyživované divokou vodou řeky Urubamba v údolí. Přístup na Machu Picchu je možný dvěma způsoby. Vlakem z Cusca po dráze vybudované v údolí řeky Urubamba nebo po incké stezce, po které jsme se vydaly my. Cesta nám trvala dva dny a půl. Stezka vede přes hory a dovede Vás k několika Inckým stavbám. Je trochu nebezpečná a bylo nám doporučeno neputovat pouze ve dvou, ale ve větším počtu. Na trase dochází často k loupežným přepadením. Přidali jsme se k jednomu příjemnému páru, s nimiž jsme se podělili o zážitky na Incké stezce.

Jezero Titicaca
Podle ústní tradice, kterou zaznamenali španělští kronikáři, založili inckou dynastii Manco Capac a Mama Occlo. O těchto možná jen mytických postavách se zmiňují nejrůznější legendy a uvádějí, že přišly od jezera Titicaca. Jezero leží v oblasti Altiplana, což je obrovské, ploché území podobné stepi. Nachází se ve výšce 3 800-4 200 metrů mezi východními a západními vrcholky And, které se tyčí až do výše 6 000 metrů. V této oblasti s chladným podnebím leží jezero Titicaca, které hrálo v dějinách předkolumbovského Peru významnou roli. V současnosti patří jeho část Bolívii. Velké zemědělské terasy na svazích Ostrova slunce silně připomínají podobné stavby v proslulých inckých střediscích. Inkové pravděpodobně vybudovali kultovní centra na ostrově Slunce a ostrově Coati na jezeře.

Tiahuanaco

Obrovské obřadní středisko, sloužící k uctívání bohů a kultů a zároveň observatoř pro pozorování hvězd leží ve výšce 3 600 metrů nad mořem. Většina budov byla postavena kolem r. 200 n. l.. Náboženský areál vznikl pravděpodobně kolem r. 300 n. l. Kolem r. 500 se středisko rozrostlo v bohaté město, kde žilo 20-50 000 obyvatel. Stalo se hlavním městem teokratické elity a impéria, které šířilo svůj vliv po celých Andách až do roku 1 000. Jedním z nejkrásnějších monumentů je Sluneční brána. Masivní stavba váží 10 tun a proslavily ji vytesané ozdoby na jejím architrávu. Znázorňující okřídlené bytosti, možná démony nebo mytické tvory sbíhající se k ústřední antropo-zoomorfní postavě, která má na hlavě hady a v každé ruce drží žezlo, rovněž ve tvaru hada. Mezi tímto božstvem a Bohem s žezly z Chavínu de Huántar existuje nepopiratelná podobnost, která naznačuje určité kulturní spojení mezi těmito dvěma náboženskými středisky oddělenými časem i prostorem.